• Úvodní strana • napište nám • informace pro návštěvníky • mapa webu • tisk • english version

Archiv výstav

Adolf Kohn - Malíř prařského ghetta

Výstava prodloužena do 26.9.2003

Galerie Roberta Guttmanna 26.6. - 19.9. 2003 denně od 9.00 do 18.00, kromě soboty a židovských svátků

Adolf Kohn se narodil 10. března 1868, rok poté, co Židé dosáhli v habsburské monarchii plné rovnoprávnosti. Pocházel z vážené pražské rodiny, jeho otec Bernard Kohn byl kantorem v Pinkasově synagoze; matka se za svobodna jmenovala Rozálie Sternová a její rodina byla původem z Kovanic na Poděbradsku. Z jeho sourozenců je známý starší bratr, MUDr. Emil Klement, profesor medicíny na pražské Universitě. Vzhledem k povolání otce rodina již tehdy nejspíše bydlela v Židovském Městě nebo jeho bezprostředním okolí. Zde také prožil Adolf Kohn - zvaný také Adolfi - své dětství a mládí a důvěrně poznal všechny uličky, dvorky a zákoutí pražského ghetta.

Navštěvoval Josefovskou židovskou školu, tehdy ještě v Břehové ulici na Starém poštovském náměstí. Poté studoval na staroměstském gymnasiu v paláci Kinských, které o patnáct let později navštěvoval také Franz Kafka a jeho přátelé. Podle vzoru svého bratra začal studovat medicínu na pražské universitě. Po několika semestrech však universitu opustil a začal se podle vlastního přání věnovat hudbě. Hudební vzdělání získal jako žák známého koncertního mistra Mořice Wallersteina. Jako varhaník potom dlouhá léta působil zejména v Maiselově synagoze, kde vedl pěvecký sbor. Na varhany hrával také v dalších pražských synagogách a kostelech.

V srpnu 1897 se Adolf Kohn oženil s Theresií Steinovou (1865-1936) z Nymburka. V té době se stal svědkem začátku asanace pražského ghetta a protestů na záchranu jeho kulturních a historických památek ze strany české kulturní veřejnosti. V jeho uličkách tehdy mohl vidět známé mistry Václava Jansu, Jana Minaříka nebo Antonína Slavíčka a jeho žáky rozkládat štafle a po celé hodiny malovat zdejší zákoutí. Ještě větší zájem obyvatel Josefova však asi vzbuzovalo tajemné počínání fotografů Františka Friedricha, Jindřicha Eckerta nebo Jana Kříženeckého, kteří si soustředěně připravovali stativy a dřevěné kamery a skryti pod černým pláštěm pak zhotovovali své záběry. Sotva se také mohl vyhnout setkání se Zikmundem Reachem, fotografem a sběratelem pragensií všeho druhu, jehož antikvariát ve Skořepce byl útočištěm všech znalců a milovníků staré Prahy.

Změny, která přinášela rychlá modernizace Prahy na přelomu století, vzbudily zájem o starou Prahu u širší veřejnosti. Bratří Mrštíkové a Zdenka Braunerová organizují protesty proti připravované asanaci Josefova a brzy na to se zakládá také Klub za Starou Prahu. Tehdy začal Adolf Kohn bez velkých technických zkušeností malovat své drobné obrázky ulic, domů a náměstí Židovského Města, veden touhou uchovat jejich podobu a tak je uchránit od zapomnění. Své obrázky prý sám roznášel po domech a za nízkou cenu prodával jejich majitelům nebo nájemcům obchodů a restaurací. Svá díla téměř nikdy nedatoval, mnohé však mají na rubu přípis s názvem ulice nebo domu. Soudě podle některých obrázků, na nichž zachytil pražskou koňku nebo lampy plynového osvětlení, vznikly nejstarší z nich ještě před rokem 1900. Jak se zdá, právě jeho nejstarší obrázky byly nejpečlivěji provedené. Později kdosi na zadní stranu některých Khonových obrázků připsal svá svědectví o kavárnách a domech ghetta a jejích majitelích. Ve své malířské činnosti pokračoval Adolfi i později a za pomoci starých fotografií a pohlednic vytvořil jistě stovky obrázků z pražského ghetta. Nejcennější jsou ovšem takové pohledy, které jinde nenajdeme a které vznikly ještě v průběhu asanace.

Na rozdíl od profesionálních umělců z konce století, inspirovaných tajuplnou a poněkud ponurou atmosférou bývalého ghetta, poskytují obrázky Adolfa Kohna odlišnou podobu Josefova. V přehledné kompozici a světlých pastelových barvách pečlivě zaznamenávají všechny detaily domů, jejich okna, firemní štíty, prejzové střechy a vikýře, zboží vyložené před krámy i dláždění ulice. Zastíněný prostor opuštěných ulic a úzký pruh modrého nebe nad střechami však velmi výstižně postihuje atmosféru Židovského Města. Neobvyklé osvětlení a ostré stíny na fasádách domů v prázdných ulicích vzbuzují pocit znepokojivého bezčasí a nostalgie. Příznačná je pro Adolfiho také zřejmá naivita v zobrazení figurálních motivů. Pokud se v jeho obrazech postavy chodců vůbec vyskytují, chybí jim pohyb a přesvědčivé zasazení do prostoru a snad proto působí každý z nich tak osaměle.

Kohn se téměř výlučně soustředil na motivy z pražského ghetta a ty nejvýznamnější - Staronovou synagogu a Starý židovský hřbitov - zachytil v mnoha variacích. Jeho náměty se často doplňují a navazují na sebe, takže z nich můžeme sestavit jakési panoráma některých zákoutí, viděných z různých úhlů a perspektiv. Josefovská ulice (dnešní Široká) s Novou synagogou, četnými obchody a domem rabi Löwa bývala hlavní ulicí Židovského Města, které rozdělovala na jeho jižní a severní část. V jižní části byla nejmalebnějším místem Maiselova ulička, vytvářející na křížení s ulicí Kostečnou a Jáchymovou Třístudniční plácek. Na Starém židovském hřbitově maloval nejčastěji skupinou náhrobků, shromážděných okolo tumby známého primase Židovského Města Mordechaje Maisela (1526-1601). Nedaleko odtud v Rabínské ulici zachytil vícekrát malebné zákoutí židovských masných krámů ve stínu Velkodvorské synagogy, kde maloval také Jan Minařík a Antonín Slavíček. Maloval také v okrajových ulicích Platnéřské, Kaprově a Dlouhé, které se staly součástí rozšířeného obvodu Židovského Města teprve v roce 1812. Jednotlivé obrázky namaloval Adolfi také na Františku, v okolí Staroměstského náměstí, Melantrichovy a Havelské ulice a Na Příkopě. Jeho obrazy, téměř výhradně věnované zaniklému pražskému ghettu, se dodnes čas od času objevují v pražských obchodech se starožitnostmi.

Asanace pražského Josefova a přilehlých částí Starého Města v linii Platnéřská, Staroměstské náměstí a Dlouhá třída byla provedena z největší části v letech 1896 až 1914. V té době byl také postaven na místě starého nový dům v Haštalské ulici 14 (čp. 752), kde Adolf Kohn bydlel od března 1915 až do konce svého života. Patrně nedlouho před tím se seznámil s Annou Karasovou (1891-1981) z Tuchořic u Žatce, které se zde v říjnu 1915 narodila dcera Markéta. K sňatku však došlo až v roce 1918, kdy se Anně a Adolfovi narodila dcera Valérie a o pět let později nejmladší dcera Věra. Na počátku války byla Markéta zatčena gestapem, vězněna na terezínské Malé pevnosti a deportována do Osvětimi, kde zahynula. Také obě mladší dcery byly v září 1942 deportovány do terezínského ghetta, kde zůstaly až do osvobození. Jejich otce před deportací uchránil smíšený sňatek a v roce 1944 hospitalizace v židovské nemocnici v Lublaňské ulici 57 ve Vršovicích. Ještě v březnu 1948 oslavil v kruhu rodiny své osmdesátiny a vyšel o něm vzpomínkový článek ve Věstníku ŽNO v Praze. Adolf Kohn zemřel 3.dubna 1953 ve věku 85 let a byl pochován na Ruském hřbitově na Olšanech.